Janýsci

To jsou moji cicmánci. Jen se objevím tak to vypadá jako povel k dobývání se z ohrádky. Jen zmizím z obýváku a zavřu za sebou dveře, stojí všichni u dveří a kňučí. Jen co se vrátím, skákají po mě, vrtí ocásky a šplhají po mě. Sednu si a za chvíli jsem jimi obalená jako zámotek. Derou se po mě a všichni chtějí pomazlit. Po jednom je beru a mazlím se s něma. Ani nechci myslet na to, že půjdou za pár dnů z domu. Jediné co mě uklidňuje, že budou mít skvělé páníčky, kteří se na ně moc těší a chtějí pro ně jen to nejlepší. Všichni budou mít také velké zahrady na běhání. Stejně si dělám zásoby kapesníků.

Když si hrajeme, všichni mají chuť běhat za hadrem a když se s něma tahám o uzlík, škubou a nechtějí pustit. Samozřejmě, že je nechám vždy vyhrát. To pak radostně běží s uzlíkem na druhou stranu obýváku a tam si ho okusují. Večer je uspávám šuškáním do ucha a pusinkováním na krk. Drží a skoro ani nedýchají. Položím pak každého do bedny, nebo na prostěradlo a většinou tak zůstanou a spí. No prostě jsou boží. Aginka jim ještě dává pocucat. Když se objeví ona, je to rychlá smršť, kdo si dřív chytí struk. Dokonce Agi chodí do obáváku, bere hračky a nosí jim je k ohrádce ven. Dnes jsem u nich našla z polovičky ožužlané vepřové ucho. Agi si přišla pro ucho, polovičku zblajzla a pak jim to dala přes ohrádku. Téda, že se i o ucho podělila.

Když Janýsky pustím z ohrady, Agi mi pomáhá, aby se moc nerozutíkaly tak, že je vychovává. Doběhne štěně, zastaví ho tlapou a má snahu jej vzít za krk. Nedovolí mu utíkat dál. I tak tu smečku neuhlídáme, protože běží o závod každý jinam a šťastně hopsají jako malá kůzlata. Když přijde Marcel ( syn ) tak je pustíme a ti se tak proběhnou a unaví že padnou a pak spí vyjímečně dlouho.

Jak říkám, jsou moji zlatí cicmánci.